(01)
Lámu si hlavu co s papíry k volbám. Právník nutně přemýšlí, jaká je vlastně oficiální cesta ke kandidatuře. Bylo mi jasné, že musí existovat nějaká procedura, kterou se člověk stane z pasivního občana občanem aktivním, v tomto případě kandidátem. Jó za mého mládí být kandidátem, to bylo něco! Ale dnes? Připadá mi zvláštní, že přesto, že žijeme v informačním závalu, není mi volební postup zcela zřejmý. Potřebuji něco jako manuál, kuchařku.
A teď předvolební postup vidím konečně vlastníma očima. Přihláška k registraci pro volby do Senátu Parlamentu České republiky, Prohlášení kandidáta, Určení zmocněnce atp.. „Doktore“, varuje Předseda, „musí to být vyplněno přesně a bez chyb, už na tom vymetli řadu jiných borců. A hlavně si rozhodněte, kdo bude dělat zmocněnce a zástupce zmocněnce“, dodává. Z dokladů se točí hlava, na druhou stranu nic nemožného pro vystudovaného byrokrata. Spíše mě překvapuje demokratičnost. Jakýkoli jiný dotazník vydávaný vládou je pečlivě natištěn, barven a má často státní znak. Tady je zcela na kandidátovi, aby zvolil svoji vlastní grafickou úpravu, a dbal na přehlednost textu. Mám-li to vyjádřit vlastními slovy, tak na vlastní přihlášce a dalších dokumentech k volbám je vidět, jako by vlastně o nic nešlo, a na volbách vlastně ani nezáleželo. Jsem zklamán. Čekal jsem dokumenty, které bude člověk s rozechvěním vyplňovat, očekával jsem státní znak, očekával jsem vyjádření vůle státu a podtržení myšlenky důležitosti voleb. Nic z toho. Prázdný papír, který vyplň, jak se zlíbí. Ani formát není dán. Vůbec nic. V době datových schránek bych také čekal povinnost podat listiny prostřednictvím politické strany nebo hnutí, ale ani k tomu mne nic nenutí. Žádné použití elektronické formy a tím pádem zrychlení a zpřesnění procesu. Je toho pochopitelně více. Asi nejsměšnější je požadavek, přinést potvrzení tom, že kandidát je občanem České republiky, když zároveň musí předložit občanku. Pak je tedy otázkou, k čemu taková občanka je, že…. Kdyby mohly volby něco změnit, tak už by je zakázali!
Pak vidím v televizi, jak Donald Trump podepisuje přihlášku k volbám v nějakém americkém státě, a vidím přes obrazovku tu grafickou úpravu dokumentu, amerického orla a vážnost chvíle, vyjádřenou samotnou podstatou přihlášky a jejího vzhledu. A tak se tak podívám na tu českou umaštěnost a říkám si, že maminka by nečistotu a nepořádek v kuchyni rozhodně nesnesla.
(02)
Předseda mi vrací vyplněné papíry k doplnění a přepracování pouze jednou, což považuji za úspěch. Já jsem se mezitím proklikal informačním webem příslušného městského úřadu, a docela vzadu, na bůhvíjaké zastrčené webové stránce, jsem konečně nalezl harmonogram toho, co se kdy má v našem volebním obvodu stát, aby lid na začátku října došel k volebním urnám. A přepadl mne, manažera, pocit marnosti. Kolik lidské práce bylo obětováno, aby v každém volebním obvodě udělali to samé, místo toho, aby to udělali pouze jednou a centrálně. Kolik neefektivity a zdržování v tom procesu je. Ach jo.
Největším zádrhelem se ukázala být otázka zmocněnce. To je člověk, který zastupuje kandidáta nebo kandidáty, protože státní moc komunikuje jenom s ním. Zmocněnec má právo také kandidáta z voleb kdykoli odvolat, a po jistém datu už proti tomu není možná náprava. Přemýšlím, že bych pověřil Oči nebo někoho jiného z mého okolí, tedy někoho, komu věřím. Předseda mě varuje. „Neblázněte“, říká, „ ty věci jsou někdy složité, a často i já musím přemýšlet, jak reagovat, když mě ve věci voleb zavolá nějaká radnice. Když zmocněncem jmenujete někoho, kdo tomu nerozumí, tak si jenom uškodíte, protože se musí reagovat hned, a můžete kandidaturu ztratit.“ Přiznávám se mu, že v mých úvahách byla hlavním důvodem obava, že mohu být bez mého vědomí zmocněncem odvolán. „Jste blázen doktore“, řekne Předseda. A vysvětlí mi, že jako předseda strany může odvolat zmocněnce i zástupce zmocněnce, a že je tedy všechno stejně jedno. A tak jsme si plácli, že zmocněnce bude dělat on a Oči si oddychly. Ještě dobře, že do toho nemusím tahat maminku!
(03)
Jedeme s Lamželezem znovu na severní Moravu, tentokrát do Orlové. Místní buňka Nezávislí, vedená nesmlouvavým předsedou, který mne posledně v Ostravě odmítl bez souhlasu svých spolu straníků (nebo lépe spoluhnutíků) akceptovat jako kandidáta, mě předvolal před lidový soud. A tak se znovu prokousáváme českými nedálnicemi, tedy spíše úžnicemi, a cestou se od Lamželeza dozvídám, že z našeho posledního výletu dorazila pokuta z D1, kde jsme měli překročit rychlost o necelých dvacet kilometrů v zúženém místě. Směju se sdělenému nesmyslu a nevěřím mu. „ A kdo se nám pokusil tu pokutu vysolit?“ ptám se, „Ťok nebo Chovanec?“ a bavím se nad představou takového nesmyslu. Lamželezo mě vrací do reality dnešního Těžka, když vysvětluje, že pokuta přišla z malé neznámé vesnice, která vykonává, prý, státní správu a dohled nad zúženou a opravovanou dálnicí v místech, kde se dálnice dotýká obce jako suveréna. Obec nainstalovala kameru, kamera fotí a obec rozesílá pokuty. A tak si představuji malý vesnický domek s jedním starostou a jeho asistentkou, účetní a referentkou v jedné osobě, jak objevili zlatý důl, a vesnice má nový druh obecních příjmů.
A tím se mi opět odkrývá to neštěstí téhle malé země, kde máme více radnic, než země unese, a které vznikly jenom proto, aby zabezpečily několika lidem práci a nafoukly jejich ego (ať žije Gazdík), a které nedokáží díky malému počtu obyvatel dosáhnout na dostatečné množství daňových výnosů, a proto zavádějí obecní policii, která se pak soustřeďuje JEN A JEN NA TO, aby z řidičů vymáčkla pokuty a z nich živila obec a radnici. Že žijeme v zemi, kde jsou drahé dálnice také proto, že ze stejného důvodu každá obec, v jejímž katastru je dálnice umístěná, vydírá státní rozpočet (tedy nás všechny) při výstavbě a opravě dálničního tělesa, aby si vyřešila svoje vlastní problémy, a my se pak divíme, že státní rozpočet úpí. Co je ale nejvíce znepokojující, je fakt, že nad částí dálnice, která patří České republice, vykonává správu jakási obec, místo centrální vlády. Logickou zdá se býti otázka, jestli také na tomto kousku dálnice ona obec též vykonává záchrannou službu nebo službu policejní, např. v případě přepadení. Jestli příslušný starosta vyběhne se zbraní v ruce, startuje vrtulník a brání ctihodné občany. Simir by se divil! A takhle je to se vším, maminko, v té naší vesničce malé, střediskové.
(04)
V Orlové jsem poprvé v životě a líbí se mi tu. Pro Vás všechny, kteří jste nikdy v tomhle koutě nebyli, vězte, že životní prostředí se na Ostravsku neuvěřitelně změnilo k pozitivnímu, a problémem ovzduší ani tak nejsou naše fabriky, jako ty polské, kterým chytrá polská vláda vymohla výjimky, zatímco náš zrádcovský Telička šmahem podepisoval vše, co mu pod ruku dali, pochopitelně v náš neprospěch. Nadále sice Ostravsko zůstalo pro návštěvníka těžko uchopitelnou aglomerací, ve které se jen těžko dozvíte, zdali jste v Karviné nebo Havířově (omlouvám se Ostravákům), ale zeleně je stále více, čisto, a Orlová je příjemným překvapením, plná květin a s čistým středem města. Láduji do sebe v hospodě uzené koleno (ty vole, to zas budou mít Oči připomínky), piji pivo a stylizuji se do role pana prezidenta, lidového to muže, přestože nás od vedlejšího stolu pozorují naši příští spolubesedníci. Já mám tedy uzené a pivo k smrti rád, aby nebylo mýlky. Naši hostitelé si nás s Lamželezem poměřují nedůvěřivými pohledy, které ale spíše vyjadřují překvapení nad tím, že jsme přijeli, a místní pan předseda se na nás k mému překvapení směje a povídá si s Předsedou, který mezitím také dorazil.
O chvíli později již sedíme v kruhu asi dvaceti lidí a debata hned od začátku vezme přímý (jak je v kraji zvykem) směr. Baník pičo.
Předseda mě uvedl a pak už nechal prostor přítomným. Asi nejtvrdším bylo vystoupení dvou členů hnutí, kteří mně hned na začátku řekli, že mi přijeli říci, že takové svini (oni to tak neřekli, ale mysleli) dávat žádný mandát nebudou, že jsem okradl český sport, koupu se ve zlatě a obecně jsem znám jako pěkný ptáček. Ostatní neřekli nic, ale odlesky v jejich očích vše jen potvrzovaly. Vlastně bych zapomněl na jednoho z přítomných, sportovce, který veřejně vzpomněl, jak jim jejich předseda sportovního svazu líčil Hušáka jako zemského škůdce číslo jedna, a nenechal na mně nit suchou.
I zatočily se vody zdola, a roztáhly se v širá kola, a já si vzpomněl na toho dobrého předsedu sportovního svazu, na mladého sympatického muže, který si ke mně chodil pro lístky do arény (samozřejmě zadarmo), které já si naopak platil. Vždy neopomněl zdůraznit, že je má pro sponzory svazu, a skutečně měl, protože jsem ho vždy potkal ve velmi příjemné společnosti, a většina těch děvčat byly určitě velké podnikatelky s velkými firmami a pana předsedu a jeho svaz musela vždy velmi výrazně podporovat. A já byl rád, že mu mohu pomoci. Obzvláště na mě zapůsobilo, že se zhruba od roku 2009 se mnou pokoušel domluvit na tom, že bude hrát veřejně naoko úlohu opozice, a bude mě na veřejnosti kritizovat, ale ve skutečnosti mi donese každou informaci, kterou budu z řad kritiků potřebovat. „Vždyť víte“, říkal, „jsme malý svaz a já potřebuji státní podporu a Kalousek mi jí dá, nebudete se zlobit, že? On totiž nemá rád Vás.“ A já se zlobil, a lístky jsem mu přestal dávat a řekl mu, ať si je koupí jako každý druhý, a jeho podporovatelky jsem pak potkával v doprovodu jiných předsedů svazů, neboť musíte vědět, že Těžko je malá vesnice a český sport ještě menší, a že o známé sponzory se vede lítá bitva, zvláště o ty, kteří Vám mohou poskytnout velkou podporu. Ale to by byl jiný příběh.
Po prvních dvou vystoupeních v Orlové, vědom si toho, že jsem stejně odsouzen můj příběh vyprávět do konce života, jsem ho začal vyprávět přítomným shromážděným, tentokrát podrobněji a pomalu…
Střih. Po zhruba dvou hodinách si s místními třesu rukou. Někdo z přítomných mě prosí, abych knihu o Sazce přijel pokřtít do Orlové, a jako bych z dálky slyšel potlesk. Důvěru jsem od přítomných dostal a mohu za hnutí kandidovat. U vchodu mě zastavil jeden z přítomných, suchý chlap, na kterém bylo vidět, že se s ním život moc nemaže a povídá: „Pane doktore, měl jsem od manželky zakázáno Vás podpořit, ona Vás totiž docela nesnáší, ale jestli je pravda to, co jste tady řekl, a já Vám nemám důvodu nevěřit, protože to co říkáte je ověřitelné hned, jak přijdu domů, pak se tady někde stalo neuvěřitelné svinstvo. Protože dnes to vypadá na to, že jste vinen Vy, a přitom to není pravda. Zvracím a je mi zle“. Podíval jsem se na něj, slušně poděkoval a sedl do auta.
Když se v noci blížíme zpět k matičce Praze, přijde mi email, který luštím na malé obrazovce telefonu. „Musím si pořídit tablet“, říkám Lamželezu, „už na to fakt nevidím ani zblízka“. Ale nakonec se mi podaří email postupně přečíst. Je krátký. Můj poslední spolubesedník píše, že si s manželkou sedli, a na Internetu ověřili moje tvrzení a že jsou pravdivá. A jeho manželka že mě pozdravuje, a drží mi palce, a už mě má ráda. I když ten plat pane doktore, ten asi leckdo neskousne, ale mně je to jedno…. Cituji z emailu Lamželezu, ten se usmívá a bezpečně nás veze vstříc světlům velkoměsta. „ Já vím,“ říkám mu, „že moje máma ví, jak to celé bylo, ale už se asi do konce života omluvy od některých lidí nedočká. Ale možnost, poděkovat jí a tátovi před celou arénou, bylo to, co už mi z paměti a doufám, že jí také, nikdo nevymaže.…“.
(05)
S předsedou jsme se vzájemně ujistili o datu, kdy on podá přihlášku a ostatní listiny na Městský úřad, a mně zbyla k uvedenému datu už jenom povinnost zajít do banky a složit peníze na volební kauci a opatřit si potvrzení o státním občanství. A tak jsem vyrazil na úřady, resp. nejdříve moje asistentka zjišťovala, kdy a jak si mohu opatřit potvrzení o státním občanství. Kouzelné. Po vyplnění poměrně nejednoduchého dotazníku jsem ho dostal, ale znovu se ptám, jak je možné, že tak jednoduchý úkon komplikuje nějaký dotazník, a že jej prostě nedostanu na základě předložení občanky se strojovým kódem. Musím čtenáři Deníčku prozradit, že podobné potvrzení o rezidenci ve Španělském království obdržím během pěti minut poté, co předložím na jakékoli tamní radnici svoji českou občanku a nahlásím své španělské registrační číslo, něco jako naše rodné číslo. Jde v podstatě o totéž, moji tamější kamarádi si takhle vyřizují potvrzení o občanství každých šest měsíců. Znamená to pro ně hlavně lacinější cestování na ostrovy.
A pak vyrážím na jediné místo v Praze, kde mohu složit v hotovosti volební kauci, pokud jí nechceme zaplatit přes účet, a to já nechci. Mimochodem, pro informaci, volební kauce obnáší 20 000 korun českých, a když ve volbách obdržím alespoň 6 procent hlasů, tak mi ji laskavý stát vrátí. Takže po dlouhé době jsem opět v centru Prahy. Možná, že si lidé žijící mimo hlavní město mohou myslet, že je Pražák na Václaváku pečený vařený, a že tam snad přespává, ale ono to tak není. Já jsem na Příkopech poprvé po šesti měsících. Jedna z nejkrásnějších pražských tříd mě vítá množstvím nových obchodů, v bývalé budově ČSOB objevuji obchodní dům a celkově se mně zdá, že jdou Příkopy dopředu. Laskavému čtenáři musím vysvětlit, že jsem svého času na této ulici býval jako doma, a několik let jsem zde vlastně pracovně bydlel, a to právě v budově Ústředí Státní banky československé, dnes v budově ČNB. Skoro se mi lesknou oči, když vstupuji do prostor, kterými jsem tehdy bloudil denně. Když platím v pokladně volební kauci a dívám se po stropech a obloženích místnosti, konstatuji, že zde rekonstrukci udělali citlivě. A vzpomínám, jak si tehdy lidé v Praze vyprávěli zkazky o zdejších trezorech ponořených každou noc ve vodě, a o obrovské ostraze a nejúžasnějších vynálezech, které chrání zde ukryté československé zlato. Skutečnost byla o dost jednodušší a ne tak vzletná.
Možná jsem tady měl zůstat pracovat. Mamince se moje tehdejší zaměstnání velmi líbilo. Nu bankovní úřednici v sobě nezapřela…
(06)
Probíráme s Ajťákem a jeho Padavanem možnosti, jak a kdy spustit web. Sahám do starší představy, kterou pro mě kdysi připravil kamarád, a ukazuji jim jeho návrh. „Tak takhle by to nešlo“, říká Ajťák, „Vaše představy jsou sice o webovém Bentley, ale my máme kapacity tak leda na Velorex“. „To není dobrá zpráva“, opáčím. Ajťák nejdříve cosi mručí o přepracování a nedostatku času, ale nakonec se domlouváme na tom, že web spustíme včas a to i s částí mých představ. „ Sedněte si, a začněte psát“, praví Ajťák, „protože mít web je sice úžasná záležitost, ale musí být naplněn obsahem. Fotografiemi nic moc nespravíte“. No dobře, opustil jsem představy televizního webu, opustil jsem představu zpravodajského webu, ale vyfotit sám sebe? Zkoumám se v zrcadle a chápu, že text bude snadnější. Tloušťka varuje…..
Radím se s Předsedou, jak a kdy zveřejníme moji kandidaturu. Debata se vleče, vyměňujeme si kvůli tomu emaily, telefonujeme a několikrát se i scházíme. Vysvětluji mu svoji filosofii. „Já vím, že v tuto chvíli už moji protikandidáti ukazují svaly a cení zuby, a média o nich informují. Já to ale tak nechci, Předsedo“, zdůrazňuji. „počítejte s tím, že když to oznámíme později, až to bude pro nás nejvýhodnější, budu mít titulky sám pro sebe“. Na tom něco je, přemýšlí Předseda a vysvětluje, že podle zákona, pokud se neplete, můžeme požádat úřad o to, aby moji kandidaturu nesděloval až do doby, kdy to musí učinit ze zákona. Studuje zákon a potom říká: měl jsem pravdu. Domlouváme se, že to tak uděláme. Tak se to dozví maminka co nejpozději…
(07)
K pátečnímu dopoledni si dávám v mém oblíbeném hotelu kafe s Lobbistou. Lobbista je můj dlouholetý známý, se kterým jsem se seznámil při létech studia na fakultě, kde toho času pobíhal jako mladík, který byl na nedefinovatelné pozici jakéhosi postgraduálního studenta, který už sice fakultu vystudoval, ale stále zde setrvával a cosi dostudovával, pokud neprovázel turistické skupiny, které do tehdejší země přijely z kapitalistické ciziny anebo s jinými skupinami naopak jako průvodce nevyjížděl do kapitalistické ciziny. Vyprávělo se o něm leccos, komu slouží nebo neslouží, faktem bylo, že jeho rodiče se zdržovali v zahraničí jako zástupci jednoho podniku zahraničního obchodu, a že když vyšly seznamy, on na nich nebyl, zatímco já ano. To co na něm bylo ale absolutně nejzajímavějšího, byly zástupy krásných dívek okolo něj a přísun tuzexových peněz, bonů (starší vědí o, co šlo), a nepřehlédnutelný obchodní tah na branku. Plul nad všemi vodami lehce a bezstarostně. Posléze se držel struktur SSM, byl pochopitelně členem Strany a po revoluci o něm nebylo chvíli ani vidu ani slechu. Pak jsem ho potkal v Parlamentu, kde tlumočil zahraniční delegaci, pak byl poradcem asi dvou ministrů, částečně zprivatizoval a částečně získal po prarodičích jeden drobný výrobní závod, který nakonec výhodně prodal, a dnes se živí tím, čím vždy. Spojuje lidi a zájmy a jde mu to dobře. Já jsem mu právě na zmiňované fakultě pomohl s věcí, kterou neuměl zobchodovat a já ano, a od té doby jdeme životem kousek vedle sebe, nijak přátelsky nespojeni ale nijak nepřátelsky rozděleni. V dobách Sazky jsem několikrát jeho služeb využil a vždy jsme byli oba spokojeni. Tentokrát mi zavolal on, s tím, že pak odjíždí na delší dobu pryč a chce mi něco sdělit. Jeho pozvání nikdy neodmítám.
Vím, že Lobbista svolává schůzky pro získávání a neustálé předávání informací, ze kterých později může vzniknout pro něj zajímavý obchod. A také se to potvrdilo. „Potkal jsem se s Plešounem“, zahlaholí hned poté, co si objedná čaj (nepije nic jiného) a poreferuje o tom, že se vrací od jednoho z ministrů, se kterým chystá důležitý obchod kdesi v širém světě, „a vůbec o Vás nemluvil pěkně“. Musím tady vysvětlit, že Plešoun je přezdívka pro jednoho z mých nejbližších bývalých spolupracovníků, ze kterého se stal nakonec zrádce, pouze nevím, jestli číslo jedna nebo dvě. Oni byli v podstatě jenom dva, ale o tom se v Deníčku ještě časem dočtete. „Oni teď s jeho kolegou mají poměrně vážné problémy na severní Moravě, které musí řešit, a Plešoun mi vyprávěl, jak vedle toho musí řídit dalších padesát věcí. Však víte, že on jenom pořád pláče.“ Jak bych nevěděl, omen nomen se, ostatně se tak podobně jmenuje. A na to, abych tuhle jeho vlastnost poznal, jsem měl hodně času. „ Hele, já Vám musím říci, že on snad nemyslí na nic jiného, než na Vás. Byl jsem za ním kvůli domluvení nějakých vazeb mezi jeho šéfem a mým klientem, ale on o Vás začal mluvit po necelé čtvrthodině, aniž jste byl tématem, a kdyby tady ten koberec nebyl červený, tak už by byl teď rudý“. Sděluji Lobbistovi, že kdyby mi ho nepřipomněl, tak bych si na něj vůbec nevzpomněl a ujišťuji ho, že jsem Plešouna nejen neviděl dlouho (naposledy na pohřbu společného známého), ale ani jsem s ním nemluvil. „ Je na rozdíl od Krocana (další společný známý) vůči Vám plný neutuchající zloby a nenávisti, a mám pocit, že se Vámi úplně v duchu žere“. Začínám nabývat na ostražitosti, protože jsem nepochopil, proč s tím vůbec přišel a ujišťuji ho, že já jsem se naučil velmi pečlivě o těchto lidech nepřemýšlet a pokud ano, tak pouze v míru. Odpověď přišla v zápětí, kdy mi vysvětlil, že přišel hlavně proto, jestli by nebylo možné, abych někomu zavolal, koho potřebuje pro své obchody, ale bohužel, ten dotyčný je s Plešounem spojen jinými zájmy. Musím, proto, jeho žádost slušně odmítnou, vysvětlím mu, že se v tomto případě angažovat nemohu, ale v tom mě to napadne. Je jasné, že Lobbista určité informace prodá okamžitě dál. Na místě ho proto informuji o mém plánu s volbami. Jeho úžas nemůže být větší, a raději se ptá dvakrát, a pečlivě si nechá vše vysvětlit. Především mu zdůrazňuji, že nesmí nic říci Plešounovi a jeho známým, protože chci, aby to bylo překvapením. „Spolehněte se“, odtuší, „moc nechci, aby věděl, že jsem se s Vámi potkal, protože by mě vyloučil z kolektivu, ale tohle bude jenom těžko skousávat. Ale až budete senátorem, tak musíme rozjet některé věci. Mám v Parlamentu zaparkované nějaké zájmy“, dodává. Loučíme se, a já přemýšlím, co na Plešounovu obsesi řekne moje máma. Zná ho dobře.
(08)
Už jsem tady někde na webu napsal, že mi Praha 6 vyšla jako jediné místo, kde mohu kandidovat, protože tady jak bydlím, tak i pracuji. Je to z hlediska voleb těžké místo. Voliči jsou zde pravicového, až sluníčkářského zaměření, a protikandidáti byli vybráni dobře. Bývalý profesor poslaný do boje sociálními demokraty a zelenými, chytrý chlap, o kterém se po celé Praze vypráví, že ho chce vedení ČSSD postavit proti Zemanovi v boji o prezidentské křeslo, oblíbený ředitel gymnázia, nominovaný pro jistotu hned třemi partajemi najednou, jako by sama TOP09 nestačila, bývalý charismatický disident, národní umělec, kterého zná celá země pro jeho baletní a herecké výkony, a řada dalších kandidátů, z nichž každý má za sebou kus prožitého života. To, co je pro většinu z nich charakteristické, je jejich oddanost tím či oním způsobem veřejné službě, na které jsou svými příjmy závislí. Takže jsem asi jediný kandidát, který je na státu nezávislý. Já totiž příjmovou závislost volebních kandidátů na státním rozpočtu považuji za chybnou pro demokracii. Myslím si, že lidé placení státem, tedy vojsko, policie, soudci, státní zástupci a učitelé (ale i lékaři pracující ve státních nemocnicích) by pro střet zájmů vůbec kandidovat neměli, a pokud ano, své povolání by měli po úspěšné volbě ztratit. Neměli by však mít po dobu výkonu svého povolání ani volební právo. Protože jakou mám mít důvěru v učitele, který se nám stará o děti s názorem, že povinná maturita z matematiky nemá být, když se stačí, dle něj, denně krmit pouze nektarem z motýlí kašičky. Ještě štěstí, že máma má na tuhle věc úplně stejný názor.
(09)
Sedím zmáčknut na úzkém sedadle v letadle do Barcelony, a mířím na krátkou chvíli na Menorku. Letos v létě tam tedy příliš času nestrávím. Poslední dny jsme s Předsedou pouze upravovali papíry, upřesňovali podrobnosti, a Předseda nejen že včas papíry odevzdal, ale ještě se stihl s Prahou 6 domluvit na tom, že oznámení mé kandidátky bude jen a pouze moje věc. Čas mám zhruba do půlky srpna. Najednou zjišťuji, že začínají chodit z Městského úřadu různé dotazníky, a začínám chápat, že politika je skutečně také věcí fungujícího administrativního zázemí. Hledáme a připravujeme lidi, kteří půjdou do volebních komisí, nastavujeme vnitřní fungování volebního mini týmu, práce je dost. Ale je zároveň hluboké léto, rostou borůvky a na ostrově dozrává víno. A čím je letadlo dál od České republiky, tím více mi mizí z paměti volební klání a mizí i obavy z toho, co mi řekne maminka, až se dozví, co zase provádím…