Moje milé děti,
i když se Vám to nezdá, stále častěji nás ve vzduchu, který dýcháme, otravuje kouř otázek a návrhů, zda nemá být v rámci projektu všeobecně rozšiřovaného dobra omezena svoboda slova, tu pro ty, onehdy pro tyhle. Pikantní na tom je, že nositeli těchto návrhů jsou většinově osoby, které jsou na svobodě slova závislé, pracovníci médií, politici nebo různí aktivisté. Tedy lidé, kteří bez volné diskuze nemohou realizovat svůj profesní život. Ne náhodou a ne tak protismyslně, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vysvětlím to posléze. Dobrým příkladem může být aktuálně jistě demokratickým způsobem přijaté usnesení jakési komise říše (přesněji Evropské komise proti rasismu a nesnášenlivosti (ECRI)) u Rady Evropy, že by měly být trestně (!!) stíhány osoby, které vykonávají v České republice veřejné funkce, a to tehdy, pokud projevují navenek názory jiné, než které hlásá komise. Je signifikantní, že takový obskurní návrh je šířen jménem komise, a ne osob, které se o tom usnesly, a se kterými by se o tom mohlo diskutovat. Českého Trepifajksla v komisi bych hledal. Zvláště poté, co komise zveřejnila také požadavek na zákaz slova „nepřizpůsobivý“ v České republice, kterémuž pojmu člen komise z Portugalska nebo Dán budou rozumět asi tak, jako běžný občan Česka speciálnímu velšskému nářečí jedné vesnice v Kambrijském pohoří. Příznačné také je, že se proti takové drzosti neohnala žádným svým údem submisivní česká vláda. Dá se to vykládat tak, že s usnesením komise souhlasí.
Vím, Vy to možná tak necítíte. Narodily jste se po roce 1989, a myslíte si, že nemáte, na rozdíl od naší generace, žádný problém se svobodou slova, a také necítíte, že byste byly kýmkoli v tomto ohledu omezovány. Pokud ale mohu, díky zkušenosti, jistě ovlivněné věkem, nesouhlasit, pak vězte, že naše receptory, tak profesionálně vycvičené léty socialistického předstírání, nám hlásí něco úplně jiného. A totiž, že svoboda slova pomalu, ale jistě, jak Popelka odchází do kouta přebírat hrách od popela, uvolňujíce prostor novodobým macechám a jejich dcerám. Těžko Vám vysvětlit citlivost mé generace na ohýbání významu slov podle toho, jak se to komu hodí. Věřte ale, že dobře poznáme, když výklad jediného správného názoru začíná opanovávat scénu. Přirovnal bych ten pocit k situaci, kdy už začínáte vědět, že láska ztrácí svoji sílu, drolí se a odchází. Protože to cítíte. Naučili jsme se tomuto politickému citu v beznadějných temných dobách po roce šedesát osm. Situace nás donutila pochopit, že uprostřed půlnoci musíme obdivovat krásu poledne, a přesně vědět, kdy, kde a co můžeme říci. Věděli jsme už jako děti ve škole, že je vhodné a žádoucí recitovat propagandistické klausule, i když jsme doma poslouchali Hlas Ameriky. Předstírání se stalo běžně akceptovaným společenským chováním a většina obyvatelstva tuto hru hrála. Důvod, proč tomu tak bylo, je na jinou debatu. Ale cit, který nás varuje před ohýbáním pravdy a lživou propagandou, ten jsme neztratili, podobně jako nezapomenete jezdit na kole.
Podle tety Wikipedie se rozumí „Svobodou projevu (též svoboda slova) svoboda vyjadřovat se bez cenzury a bez omezení.“ Konec citátu. Také se tam říká, že svoboda slova zahrnuje v sobě právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmkoli způsobem, bez ohledu na použité prostředky. To znamená, že svoboda projevu nezahrnuje pouze obsah, ale také způsob vyjadřování, třeba pomocí uměleckého projevu. Ve stručnosti řečeno, jestli nad Hradem vlají červené trenky nebo svítí srdce tak trochu připomínající označení veřejného domu, je možné tím své názory svobodně vyjádřit, bez ohledu na vkus i morálku. Právo na svobodu projevu je podle tety Wikipedie zvláště důležité pro sdělovací prostředky, které podle ní hrají roli jako nositel obecného práva na svobodu vyjadřování pro všechny (sic!).
Neřešme teď prosím historii svobody slova a boj o ni, dostali bychom se až Magně chartě a nalezli posléze mnoho příkladů v lidské historii (ať už smrt Sokrata nebo upálení jakéhosi pobloudilého kněze z Prahy v Kostnici, který tam hledal pravdu). Vězte ale, milé děti, že svoboda slova, tak jak ji dnes chápeme, byla stvořena jako vedlejší produkt Prvního dodatku k Ústavě Spojených států amerických, který kromě svobody vyznání, shromažďování a tisku garantoval i svobodu slova. Hlavně ale sloužil pro zabezpečení zisků vydavatelů všech možných tiskovin, protože bez práva napsat, co se jim zlíbí, by nemohli vydělávat na cizím neštěstí, a díky tomu my všichni ostatní jsme se s tím tak trochu svezli. Larry Flynt věru nebojoval za svobodu slova kvůli ničemu jinému, než kvůli svým ziskům, byť celou věc halil do burky boje za svobodu vyjadřování.
Absolutní svoboda slova, i když si to přejeme jakkoli silně, neexistuje a existovat nemůže. Je vždy omezena, už jenom tím, že také znamená svobodu pronášet nejenom pravdu, ale také lež. Svoboda slova je tedy také svobodou lhaní, ale nemusí to být pokaždé odsouzeníhodné. Příkladmo milosrdná lež. Nejsme většinou schopni říci na smrt nemocnému, že mu zbývají už jenom poslední dny života. Budeme ho spíše povzbuzovat, že jeho naděje na uzdravení sílí.
Svoboda projevu běžně podléhá omezením, například v případě „projevu nenávisti“ (opět Wikipedie). Máme v našem laskavém protektorátu Listinu základních práv a svobod, která nám všem svobodu slova zaručuje a zároveň nám ale sděluje, že nám ji může zákon omezit. Nu a vězte, že jenom v trestním zákoně země České existuje minimálně dvanáct paragrafů, které omezují svobodu projevu. Jedním z nich je např. § 365 Schvalování trestného činu. Pamatujete na tykadélka namalovaná kýmsi na plakátu jakémusi neznámému politikovi kdesi v širé zemi, za kterýžto čin byl autor tykadélek odsouzen? Chraň Vás ruka Páně s takovým činem souhlasit nebo ho veřejně obdivovat. Protože tato svoboda projevu je Vám zákonem zapovězena. A takových případů bych Vám dal hned několik.
Omezení svobody slova si tedy pojmově vymezujeme jako něco, co má zabránit projevům nenávisti nebo je omezeno státem, protože se na tom společnost dovoleným způsobem shodla nebo se to z důvodu morálních akceptuje (milosrdná lež).
Kde je tedy problém, a kde cítím ohrožení svobody vyjadřování, o kterém píši na začátku textu? Problém, dle mého, milé děti, dnes vane od politických propagandistů, z Evropské unie a z ideje politické korektnosti.
Cenzuru a omezování jim nepohodlných názorů totiž často prosazují a provádějí zastánci politické korektnosti. Základní formou této aktivity je místo použití obyčejné lidské slušnosti (která jediná by měla být imperativním korektivem svobodné diskuze) autocenzura. Pomocí autocenzury si zastánci politické korektnosti díky monopolu v masmédiích našeho světa (jak ho oni troufale chápou) vynucují pocit morální nadřazenosti nad námi ostatními. Nástrojem politické korektnosti je nedat prostor jiným, než jimi chápaným politicky korektním prohlášením, a snaha odlišné názory označit jako tu jako homofobní, tu rasistické či sexistické, a nově módně xenofobní a populistické, a jejich nositele veřejně hanobit, vyhazovat z práce nebo je dokonce za jejich názory trestně stíhat. Nositelé takových požadavků jsou právě často novináři, jak jsme toho svědky v poslední době v českých tradičních médiích nebo na internetových serverech. Šokující pak je, když po takových opatřeních volají disidenti včerejších politických pořádků, čímž jenom mnozí z nich prozrazují svoji bolševickou minulost. U vysokého úředníka Evropské komise, který neprožil část svého života v socialistickém táboře, to můžeme s pokrčením ramen označit jako důsledek neprožité zkušenosti. U člověka, který zažil komunistický kriminál je to bohužel diagnóza. Nepochopitelné je to pak u některých někdejších exulantů, pokud nám nedojde, že by to mohl být ve skutečnosti jejich úkol.
Politická korektnost, milé děti, je vražda svobody slova v přímém přenosu.
A proč ti všichni shora jmenování prosazují taková opatření? Inu proto, že pochopili, že ztratili nebo ztrácí možnost prosazovat pouze svoji představu pravdy, a chtějí dosáhnout, aby se u oltářů jejich světových názorů sloužila zase jenom jejich podoba mše svaté. Bolševik ať už pravý nebo levý neumí nic jiného, protože na svobodnou diskuzi nikdy zvyklý nebyl. Když pak v souboji s všeobecným veřejným míněním prohrává bitvu o svůj názor, tak mu zůstane v rukou pouze nálepkování svých odpůrců nebo návrh omezení svobody slova, ať už bude realizováno jakkoli.
Mnozí z nich byli pro své postoje před revolucí v roce 1989 obdivováni, a byli těmi, kdo nás učili, že: „Podporujete-li svobodu projevu, znamená to, že podporujete svobodu projevu přesně pro ty názory, kterými opovrhujete.“ (Noam Chomsky), anebo: „Neschvaluji, co říkáte, ale až na smrt budu bránit vaše právo to říkat“ (Evelyn Beatrice Hall). To ale pouze do doby než vyhráli a zaujali místa minulých pánů. Pak si jejich propagandistické praktiky rychle osvojili a dnes nostalgicky vzpomínají na odbor tiskového dohledu ÚV KSČ, který by opět mohl dohlížet na, z jejich pohledu, nezávadné vyjadřování.
Nenechte se ukolébat, milé děti. Už zase kádrují, už zase dělají seznamy nepohodlných a už zase zakazují nebo chtějí zakazovat. Je to stále totéž. Nikam jsme se nepohli, a spíše nás z malé vycházky do volné přírody už zase ženou do ohrad, kde z nás chtějí udělat zglajšajtovanou masu nemyslících idiotů. Už zase mají hovořit odborníci ke svým odborným tématům, horníci k těžbě a dojičky k rekordům v dojení mléka. Jenom pověřené a pomazané hlavy vyzbrojené argumenty z nových VUMLů pak budou moci hovořit k vážným celospolečenským otázkám a prověření novináři jim budou klást zkontrolované a prověřené otázky.
A také, bohužel, stále častěji vídám neochotu vyjádřit se kriticky na veřejnosti. Strach z represí za porušení politické korektnosti je mezi lidmi velmi reálný. Vypadá to, že před pětadvaceti lety jsme hlasitě vymetli tyranii dveřmi, aby se nám tiše vrátila oknem, jak kdosi na internetu smutně poznamenal.
Svoboda slova je v pojetí nositelů politické korektnosti to, že můžete svobodně říkat, co chtějí slyšet.
Nebuďme ale, moje milé děti, přílišnými pesimisty, protože svobodu slova zatím (naštěstí především díky neschopnosti politické reprezentace) máme, po zásluze omezovanou pouze určitými výjimkami. Asi všichni cítíme, že nabádat lidi otevřeně k vraždění nebo popírat holokaust je opravdu přes hranu. Ďábel je ale skrytý v detailu a nabízí se otázka, kdo bude rozhodčím toho, co za hranou je a co není. Delegovali jsme tuto pravomoc na politiky a jimi ovládanou státní moc, což může být chápáno, že se tak zas moc od minulého režimu nelišíme. To ale není, milé děti pravda. Je jasné, že rozhodující asi bude, co která politická moc bude považovat za nebezpečné a co ne. Naštěstí to ale, na rozdíl od dob kdy vládla komunistická strana, prozatím (i když stále obtížněji), umíme svými svobodnými názory, a prozatím demokratickými volbami ovlivnit. A nakonec, máme k dispozici Internet, jeden z nejvýznamnějších lidských objevů, který nám umožňuje svobodné slovo šířit bez ohně a meče. Nesmíme pouze podlehnout vlastní lenosti oponovat hloupým názorům, které nám vnucuje říše, laskavý protektorát nebo politická korektnost.
Jean Paul Sartre odkázal lidstvu myšlenku, že člověk je odsouzen ke svobodě. Odsouzen proto, že se nestvořil sám a přesto je svobodný. Proto, jakmile je jednou vržen do světa, je zodpovědný za všechno, co činí. Sartre dále říká, že s vědomím svobody přichází stav úzkosti, zda člověk jako jedinec v této svobodě obstojí anebo selže, a tím si uvědomuje sám sebe a své možnosti. Z toho pak Sartre dovozuje, že tato úzkost nemůže být v případě našeho selhání nahrazena ničím jiným, než a pouze špatným svědomím.
A množství špatného svědomí změří, milé děti, dobrý teploměr, který se jmenuje pravda, tedy shoda tvrzení se skutečností (opět Wikipedie). Čím více mluvíme pravdu, a tedy provozujeme svobodu slova, tím více v nás může narůstat úzkost (z následků, které tím budou vyvolány), a čím více lžeme, tím intenzivněji pociťujeme špatné svědomí. Je to jasné?
Vše, co jsem uvedl, nemůže ale změnit ani o kousek skutečnost, že svoboda slova buď je anebo není. Neexistuje nic jako „omezená svoboda slova“, stejně jako neexistuje „umírněný terorista“. To jsou protimluvy. O to více Vás chci upozornit na fakt, že tam, kde svoboda slova není nebo je omezována, je velmi jednoduché zmenšovat hranice toho, co ještě vhodné k veřejné diskuzi je, a co už není. A to je situace, ke které, dle mého názoru dnes dochází, protože se o to stále někdo pokouší.
Ukázal jsem Vám, milé děti, kdo jsou dnes dle mého názoru praporečníci snah o omezení diskurzu. Varoval bych ale před tím, aby byly tyto jejich snahy utlumovány nebo abychom se je, stejně jako oni, pokoušeli zakazovat nebo umlčovat, pokud k tomu dostaneme příležitost. Naopak, nechť je každému multikulturalistovi, xenofobovi, podvodníkům i lhářům, stejně jako jiným prodavačům deště dovoleno, aby mohli svobodně, volně a bez obav svoje názory druhým vyjevit. A to i tehdy, když takový názor bude stupidní a nesmyslný, protože i v těch nejméně inteligentních výrocích můžeme najít šafrán pravdy. Když totiž, milé děti, tohle jako základ chápání svobody slova nepochopíme, pak budeme odsouzeni přemýšlet, kolik míry zákazu svobody projevu bude třeba, kde a v jaké formě.
O svobodu slova je nutné v každém okamžiku našeho bytí bojovat, o každý centimetr a o každou vteřinu. Nepřetržitý boj za svobodu slova znamená zodpovědnost za udržení její funkčnosti.
Jan Werich údajně napsal větu „nemluv, když mluvíš tak nepiš, když píšeš tak se nepodepisuj, a když podepíšeš, tak se nediv!“ Protože mám přirozenou úctu před velkým umělcem, chápu jeho větu tak, že to není výraz doporučení o svobodu slova nebojovat, ale naopak jako připomenutí Sartrova odkazu špatného svědomí. A jestli mi v této souvislosti položíte otázku, co je tedy nejlepší udělat pro udržení svobody slova tváří v tvář narůstající agresi politické korektnosti a mocenské propagandy?
Je permanentně nutné sledovat, kdo s návrhy omezování svobody vyjadřování nebo přímo jejích zákazů přichází, a takové subjekty ihned v diskuzi konfrontovat. Okamžitě, aby pochopili, že si to nikdo nenechá líbit. To musí být denní drobnou prací nás všech. Dnes díky internetu snazší, než kdykoli předtím.
Co když se ale stane, že bude svoboda slova omezena a budete nuceny se chovat tak, jak naše generace před rokem 1989? Co když propagandisté nového věku zvítězí se svými jedinými správnými názory? Inu, milé děti, doporučuji jít cestou karikatur a vtipu, které jsme používali za časů jediné strany a vlády my. Navíc zjišťuji, že se tato zbraň vrací, a dnes stále více a více vítězí nad vulgárními nadávkami v internetových diskuzích pod politicky korektně působícími články. Použijete prostě velké literární dědictví, které nám odkázal Jaroslav Hašek ve svém Dobrém vojáku Švejkovi. V českých zemích se vžil pojem „švejkování“ pro všechno, co se původně zdálo vážné, avšak nakonec vyzní jako karikatura. Braňte se, milé děti, Švejkem. Tenhle způsob dobře dokumentuje citát ze zmíněného literárního odkazu:
„Níže podepsaní lékaři bazírují na vrozeném kretenismu Josefa Švejka vyjadřujícího se slovy: Ať žije císař František Josef I., kterýžto výrok úplně stačí, aby osvětlil duševní stav vyšetřovaného jako notorického blba.“
Koho nahradíte za císaře Františka Josefa I. je už jen a jen na Vás, milé děti. V případě útisku svobody projevu tímto způsobem však pomalu, ale jistě, narušíte ideologickou pevnost pitomosti politické korektnosti. Navrátíte tak svobodu slova a pravdu zpět do jejich křesel, byť byly předtím rozprášeny v popel do vod Rýna. Pravda totiž, milé děti, nakonec stejně zvítězí, i když jí to chvíli bude trvat.
Váš táta V Praze dne 19. 10.2015
Aleš Hušák